Když jsou slova zbytečná....

...nicotná.Srdce vám může bochnout emocemi.

Děda kdysi velký chlap teď už docela malý človíček,který čeká až umře.Hledám ho od dveří očima a pokaždé ,když ho zahlédnu jak sedí a dívá se z okna ,kámen na srdci mi ztěžkne.Musíme za ním chodit nejlépe ráno nebo dopoledne pak už nás nepozná.Jak mě uvidí usměje se jako děcko, jé známá tvář povídá.

Uleví se mi,pak je návštěva mnohem hezčí než,když mi říká,že nevím kdo jsem.

Pokleknu k němu a on mě pohladí po tváři,upravuje mi vlasy z obličeje a tak krásně se usmívá.

Protože už špatně slyší musím skoro křičet.Snažím se nevnímat lidi kolem ,jen dědu a jeho dobré oči.

Nestěžuje si vůbec na nic,chce jen kapesník nebo má žížeň.

Vzala jsem ho ven na vzduch.Slunce ho ozářilo,musela jsem mu nasadit svoje sluneční brýle.Nastavil tvář a jen natahoval vůni svěžího vzduchu.Ptáčky bohužel moc neslyší.A tak tam sedíme a držíme se za ruku není potřeba slov jsou v tu chvíli tak zbytečná.Bohužel mu úplně vypadávají vzpomínky,ale občas žasnu nad tím co si pamatuje.

Že měl domeček,slepičky,králíky.Že jezdil na motorce.Dívám se na něj a jeho oči se tak smějí,je smířený se vším.

I když to bude znít divně jsem vděčná za tyhle chvíle.Musím říct,že se mám pořád co učit,proč tady na světě vůbec jsme.V duchu se ptám babičky co by asi řekla na tohle a na tohle a slyším jak říká holka ,když nejde o život jde o h...

Jen tiše šeptám děkuju....ještě víc brzdím svoje tempo,není kam spěchat.

Dědu vezmu na výlet autem to si moc přeje a budu s ním a tiše vnímat to souznění mezi námi a přírodou.... a pronese za tohle jsem tak rád....